čtvrtek 8. prosince 2016

Vadí - nevadí


"To tě baví, mami?" zeptala se dcera, když už jsem nějakou tu hodinu stále stála u snovadla, máchala rukama sem a tam v docela nepřirozené poloze. Nesnáším věšení záclon a tohle se tomu dost podobá. Ano, dřív mě tahle fáze příprav na tkaní fakt nebavila. Nejraději bych ji přeskočila, kdyby se nechala. Teď už mi to nějak nepřijde. Motám nitku za nitkou, pečlivě odděluji svazečky po deseti, aby se mi lépe počítalo. Nesmím se splést ani v kombinaci barev bílé a zlatožluté. Mám vymyšlené určité pořadí.

úterý 29. listopadu 2016

Jako po bitvě


Jako po bitvě to poslední dobou vždy vypadá v okolí stavu. Ten si teď po několikaletém putování po různých koutech bytu našel místo, kde nepřekáží a je zároveň u světla, tj. u jižního okna. Sebral tak jediné slušné místo květinám a vánočnímu stromečku (hmm, to budu muset letos nějak vyřešit). Problém je, že je to v pokoji, který by měl sloužit návštěvám a odpočinku. Místo toho tam buším do tkaniny, až se barák otřásá v základech, odstřižky ode mne odpadávají a válí se všude kolem a vzduchem se vznáší chmýrka prachu z nastříhaných textilií. Po každé takové práci tedy musí nastoupit vysavač a vygruntován musí být i fíkus, který se jako jediná zeleň nevzdal svého místa v rohu u okna těsně vedle stavu.

pátek 25. listopadu 2016

Jak si dobít baterky


Život je taková houpačka, všimli jste si? Chvíli je člověk nahoře, výská od radosti nebo z euforie, a pak hezky zase šupem dolů. Naštěstí jen na chvíli. Občas se ale taky podaří spadnout a pěkně si natlouct. Můžu ale znovu vstát, vyskočit si nazpátek a vyhoupnout se opět do závratných výšin. Asi je to tak dobře. Bez bolesti není radosti. Beru to tak. Když se chci na houpačce dostat co nejvýš, musím pro to vyvinout nějakou námahu. A i v životě je to stejné. Pro to, abych zažila radost, musím něco udělat. Sama od sebe přijde jen málokdy.

čtvrtek 17. listopadu 2016

Poprvé



Ačkoliv mám stojan s pedály už více než rok, vytrvale tkám pomocí klapek. Přece jen, šlapadla jsou čtyři, klapek osm a já ze všeho nejraději tkám tkaniny vzorované právě za pomoci všech listů. A často si povzdychnu, že jich nemám třeba 16, protože těch možností a různorodosti co takové množství listů skýtá... ach, ach!



středa 12. října 2016

V teple pod dekou


Nějakou dobu už si u televize hovím pod měkkou hřejivou dekou, která je od začátku až do konce ruční práce. Velice slow cloth, neboť práce na ní trvala celý rok. Od spředení, přes barvení po finální tkaní.